Když plánujete okruh, první věc, která vás napadne, je vybrat si mapu. Jenže ne každá mapa je vhodná pro každý typ terénu. Klasické papírové mapy v měřítku 1:50 000 skvěle poslouží pro hrubou orientaci, ale v hustém lese nebo v údolích s prudkými svahy vám chybí vrstevnice v dostatečném detailu. Naopak digitální mapy s podrobným reliéfem a aktuálními značkami ukážou i úzké pěšiny, které na papíře nenajdete. Porovnání map předem vám ušetří hodiny bloudění a zbytečné obcházky.
Další praktický krok je porovnat časové odhady. Různé mapy uvádějí různé tempo – někteří výrobci počítají s rychlostí 4 km/h, jiní s 3 km/h a přičítají 1 hodinu na každých 300 metrů stoupání. Pokud srovnáte dva odhady a liší se o více než hodinu, znamená to, že jste nezapočítali terénní členitost. V takovém případě si trasu rozdělte na úseky a každý úsek vyhodnoťte zvlášť podle převýšení a typu povrchu. Tím předejdete tomu, že vás na trase překvapí tma nebo vyčerpání.
Praktický trénink může výrazně zlepšit vaše schopnosti. Jděte do známého lesa a záměrně se vyhněte cestám – vypněte GPS, mapu nechte v batohu a jděte jen podle popsaných technik. Po hodině si zkuste nakreslit, kudy jste šli, a porovnejte to se skutečností. Postupně si vytvoříte instinkt, který se projeví právě v krizových situacích. Důležité je také naučit se pracovat s chybou – když si uvědomíte, že jste ztratili směr, není to selhání, ale příležitost k opravě. Čím víc takových situací projdete, tím menší je šance, že vás les bez cest někdy skutečně pohltí. A když už nic jiného, pamatujte, že nejspolehlivější orientační bod je vlastní stopa – takže se občas otočte a zkontrolujte, jestli ji ještě vidíte.
Co řešit předem, ať to neřešíte na sestupu Materiál a konstrukce nejsou jen marketing. Levné hole s pevnými segmenty sice unesou běžnou procházku, ale na dlouhém sestupu se projeví jejich tuhost. Když špička narazí na kámen, energie se přenese přímo do zápěstí a lokte. Proto vybírejte hole s tlumícím systémem – ať už pružinou, nebo speciální vložkou. Vyzkoušejte je na tvrdém povrchu: rukojeť by neměla poskakovat. Stejně důležitý je teleskopický mechanismus. Upínání, které pouští, je častým zdrojem pádu. V obchodě s holí zatřeste a zkuste ji zkrátit a vysunout alespoň dvacetkrát. Pokud cítíte vůli, jiný kus.
Zásadní je také materiál svršku. Vyšší terén, kde hrozí promáčení, ocení membránová vrstva, která udrží nohu v suchu, ale zároveň umožní odvod potu. V suchých oblastech nebo v létě naopak zvolte prodyšnou síťovinu, protože nepromokavá bota v horku způsobí přehřátí a vlhkost uvnitř. Nezapomeňte, že i ta nejlepší membrána přestane fungovat, pokud je bota znečištěná od bahna, proto ji pravidelně čistěte a impregnujte podle pokynů výrobce.
Pokud jde o vybavení, méně je někdy více, ale s kvalitními botami se nevyplatí šetřit. Dětské kotníky potřebují pevnou oporu, ideální jsou boty s vyšším střihem a dobrou podrážkou. Žádné tenisky nebo sandály, i když je venku teplo. Naopak v batohu by nemělo chybět pití – alespoň jeden a půl litru na osobu – a sluneční ochrana, protože ve vyšších polohách je UV záření silnější. Vodu raději berte s sebou, protože prameny v horách nemusí být vždy pitné, a to ani v turistických oblastech.
První věc, kterou řešíte, je délka. Neexistuje univerzální míra, protože závisí na vaší výšce a technice chůze. Při koupi si hole vždy vyzkoušejte: uchopte rukojeť, předloktí svírejte s paží pravý úhel. Pokud se při dotyku špičky se zemí cítíte natažení v ramenou, je hole příliš dlouhá. Naopak příliš krátká vás nutí předklánět se, což zvyšuje zátěž bederní páteře. Na sestupy si raději zvolte o pár centimetrů delší variantu – umožní vám to držet tělo vzpřímenější a přenášet váhu více do rukou.
Klíčové je umět číst tvar značky. Plný pás znamená, že trasa pokračuje přímo. Pokud na konci pásu vidíte šipku doprava nebo doleva, musíte odbočit. Šipka vycházející ze středu pásu nahoru nebo dolů upozorňuje na prudké stoupání či klesání, zatímco šipka do strany značí změnu směru. Největší chybou bývá spoléhat se na to, že značky uvidíte automaticky. KČT značky instaluje ve výšce očí, ale v hustém lese nebo po dešti mohou být špatně viditelné. Vždy se proto dívejte na stromy, kameny, sloupy a ploty – značky najdete tam.
Typická chyba rodičů? Přecenit síly a podcenit zpáteční cestu. Mnoho rodin vyrazí odpoledne, když už je slunce vysoko, a pak řeší unavené děti v nejteplejší části dne. Vyrážejte brzy ráno, nejlépe před osmou hodinou. V tu dobu je vzduch čistý, na stezkách méně lidí a děti mají nejvíc energie. Po obědě se tělo přirozeně unaví, takže pokud musíte jít i po něm, zvolte spíš kratší sestup s cílem u chaty, kde si děti odpočinou. A nezapomeňte, že v každém případě je zpáteční cesta vždy o něco náročnější než ta tam.
In the event you loved this post and you would want to receive details regarding zdroj generously visit our web page.