Pravidla, která platí pro všechny stejně Nejúčinnější prevencí hádek jsou jasná, předem stanovená pravidla, která se týkají všech dětí bez výjimky. Například: „Hračky, které jsou společné, si půjčujeme a vracíme na místo,” nebo „Když někdo křičí, nikdo ho neposlouchá.” Pravidla by měla být krátká, srozumitelná a vyvěšená na viditelném místě. Vyhněte se ale pravidlům typu „starší se musí podřídit mladšímu” nebo naopak – taková ustanovení plodí jen nové křivdy. Místo toho zdůrazňujte, že každý má právo na svůj prostor a čas, ale ne za cenu toho druhého.
Jak budovat důvěru, aby lži ztratily smysl Děti, které se cítí bezpečně, lžou méně. Proto budujte atmosféru, kde je možné říct pravdu bez hrozby trestu. Když se přizná k něčemu, co vás rozčílí, nejdřív oceněte odvahu: „Děkuji, že jsi řekl pravdu, i když to bylo těžké.” Pak teprve řešte důsledek. Pokud dítě ví, že trest následuje i po přiznání, nemá proč být upřímné. Naopak, pokud vidí, že po pravdě přijde konstruktivní rozhovor, učí se, že čestnost se vyplácí.
Nakonec si přiznejte, že vy sami nemůžete být vždy nestranní. Pokud cítíte, že jedno dítě je vám v tu chvíli sympatičtější, nebojte se to přiznat a řešení přenechat partnerovi. Hlavní je, aby děti vnímaly, že pravidla platí pro všechny stejně a že váš vztah k nim není závislý na tom, kdo vyhraje hádku. Časem se naučí, že spolupráce je výhodnější než boj – a to je cíl, který stojí za námahu.
Co se děje ve chvíli, kdy připravíte dítě předem Největší chybou bývá, že dítě neví, co ho čeká. Neznamená to děsit ho podrobnostmi o jehlách, ale říct mu jednoduchou větou: „Paní doktorka se na tebe podívá, poslechne si tvé srdíčko a změří, jak jsi vyrostl.” Dítě, které má rámec, se méně bojí. Pokud je to první návštěva, pomůže krátká role-play doma. Nechte ho „ošetřit” medvídka, použijte hračkářský fonendoskop. Čím hravější příprava, tím menší šok v ordinaci. Vyhněte se ale lžím typu „nebude to bolet”, protože když to pak bolí, ztrácíte důvěru.
Když dítě začne lhát, mnoho rodičů znejistí. První impuls bývá přísná reakce, výslech nebo trest. Jenže pozitivní výchova nabízí jinou cestu: místo boje s nepravdou se zaměřuje na příčiny a na vztah. Děti nelžou proto, že by byly zkažené, ale nejčastěji ze strachu, touhy po pozornosti nebo snahy vyhnout se nepříjemné situaci. Pochopení tohoto mechanismu je klíčem k tomu, abyste lži omezili bez zbytečných konfliktů.
V čekárně se vyhněte rozhovorům o nemocech a o tom, co se bude dít. Dítě vnímá vaše napětí. Mluvte o běžných věcech: co uvidíte cestou domů, co bude k obědu. Pokud se bojí, pojmenujte to: „Vidím, že se stydíš, to je v pořádku. Já jsem tady s tebou.” Vyhněte se ale přehnanému utěšování, které dítěti potvrzuje, že je čeho se bát. Místo „neboj se” zkuste „já jsem tady, zvládneme to společně”. Tón hlasu je důležitější než slova.
Další praktický tip: připravte si pro dítě „záchranné” aktivity, které ho zabaví na dvacet minut, když potřebujete dokončit důležitý hovor. Nemusí jít o drahé hračky – stačí krabice s vodovkami, knížky s okénky nebo korálky na navlékání. Důležité je, abyste tyto aktivity nabízeli jen v pracovních chvílích, aby si dítě nespojilo nudu s tím, že na něj kašlete. A nezapomeňte, že i desetiminutová přestávka, kdy si s dítětem lehnete na zem a postavíte kostky, vám oběma dodá klid.
Důležité je také předvídání situací. Většina záchvatů přichází z hladu, únavy nebo přetížení. Dodržujte pravidelný režim spánku a jídla. Pokud víte, že je dítě unavené, neplánujte nákupy na poslední chvíli. Když už k vzdoru dojde, snažte se neřešit obsah, ale emoce. Neříkejte „nedělej to”, ale „vidím, že tě to baví, ale teď musíme jít”. Uznejte jeho pocity, ale držte se stanoveného cíle.
Když se připravujete na příchod miminka, snadno podlehlíte pocitu, že musíte mít všechno. Obchody nabízejí stovky věcí a každá se zdá nezbytná. Realita je ale jiná. Dítě v prvních měsících potřebuje především jistotu, teplo, jídlo a sucho. Většina předražených vychytávek nakonec skončí v koutě. Zaměřte se na základ, který opravdu využijete, a vynechejte věci, které jen zaplní skříň.
Když konflikt vypukne, první krok je zachovat klid a neřešit, kdo začal. Místo hledání viníka se zaměřte na emoce: „Vidím, že jste oba naštvaní. Než budete pokračovat, zkuste se zastavit a každý mi řekněte, co se stalo, ale bez obviňování.” Tím děti učíte pojmenovat pocity a oddělit problém od osoby. Důležité je mluvit s každým dítětem zvlášť, ne před tím druhým – jinak se opět dostanete do role soudce, který jednoho upřednostňuje. Vyslechněte obě verze, a teprve pak hledejte společné řešení.
If you cherished this post and you would like to get a lot more details with regards to www.Jjj555.com kindly pay a visit to our web page.